Miluju svět WIN-WIN.
Mou vášní je ukazovat lidem cestu, jak do tohoto světa vstoupit, prosadit se, dosahovat svých cílů a vysněných životních podmínek.

Moje cesta k rovnováze aneb jak se měníme

Ano, měníme se! Společnost se posouvá. Od mužského principu k ženskému. Od levé hemisféry k té pravé, od plánování a žití pro budoucnost k pobývání (a “jen tak bytí”) v přítomném okamžiku. S tím souvisí i posun od hmotného k „neviditelnému“ světu, světu energie. Od rozumu (a myšlení, které neustále těká, dělá analýzu, něco zdůvodňuje a plánuje) k srdci (a cítění, prožívání). Posun od touhy po vlastnění věcí k touze po zážitcích.

Mnoho z nás tohle na vlastní kůži a na vlastní životy v současnosti prožívá. Ten posun nespočívá v tom, že to předtím by bylo špatné. Jen jednostranné. Nehledáme ten protipól jako ideál. Jsme hladoví po rovnováze. A poté, co se snažíme zhoupnout v rytmu světa co nejvíc na jednu stranu, přijde moment, kdy už to víc nejde… a my letíme vzduchem na tu druhou.

Já jsem prozřela hlavně díky cestování, nejvíc na asijský kontinent. To mi dalo krásné zrcadlo na moji nerovnováhu, neustálé přepracovávání se a neschopnost žít v přítomném okamžiku. A také díky kontaktu se smrtí.

Chystala jsem se tehdy zatím na svou zatím nejdelší dovolenou a můj kamarád, který mě už dřív chtěl inspirovat k cestování, mě v tom podporoval. Jako zkušený cestovatel mi kupoval i letenky, abych je měla levnější.  Za tu dobu, co jsme se znali, mě několikrát zval na různé cesty. Přestože jsem ho měla ráda a ráda bych jela, pořád jsem odpovídala “Až příště”. Cítíla jsem to tak, že teď musím pracovat.

Těsně předtím, než jsem se na svou cestu do Asie vydala, mě zasáhla zpráva, že jedna z jeho dobrodružných cest se mu stala osudnou. Zůstal pod lavinou v ukrajinských horách. A mě došlo, že už s ním nikdy nikam nepojedu. Když v životě něčemu říkáme ne, tak tomu říkáme ne. Často neexistují žádná příště. Nemáme je od života zaručeny.

Své skoro tři týdny na Srí Lance, které bezprostředně následovaly, jsem strávila v přemýšlení o svém životě. Jak já ho žiju? Kdybych já byla ztracená v zasněžených horách, vybralo by se taky mezi mými kamarády 120 000 (a to po celkem malých částkách) za 12 hodin, aby mě našli? Nebo vlastně žádné pořádné vztahy nemám, protože jsem díky práci nikdy pořádně na nikoho neměla čas?

Nikdy jsem vlastně nebyla tak dlouho v jiném prostředí a bez neustálých pracovních úkolů a stresu. Srí Lanka a její obyvatelé mě hodně inspirovali svým návykem žít naplno v přítomném okamžiku. Pro ně neexistovalo žádné zítra, spěch, stres, nervozita. Existovalo pro ně teď.

Pochopila jsem, že ani pro můj vlastní život nebudou jednou žádná příštěSpustila jsem online projekt, své stávající práci ve financích jsem se začala věnovat i po Skype a začala jsem víc cestovat. Mojí srdcovou záležitostí je Bali, které mě hodně posunulo i spirituálně. Pochopila jsem, proč mě to pořád táhne hlavně do Asie. Doplňovala mi to, co mi do té doby v životě chybělo, pomáhala mi vyvážit ty předchozí roky, doplňovala mou rovnováhu.

Mé cesty rozhodně nebyly žádné dovolené, byl to jen jiný životní styl. V rámci každého dne se mi ale dařilo víc vyvážit práci (a soustředěnost, přemýšlení, dosahování věcí, generování výsledků) a meditaci, pobyt v přírodě (nejvíc miluju moře a pobyt na prázdné dlouhé pláži při západu slunce), jógu, masáže, tanec a vůbec péči o sebe.

Mnoho z nás takovéto proměny na vlastní kůži a na vlastní životy v současnosti prožívá. Často jsme ale z toho procesu zmatení a nevíme, co se s námi děje… Máme vše, co jsme chtěli a nejsme šťastní? Nechápeme to. Na začátku byl totiž cíl, nějaký, který byl právě opačný vůči aktuálnímu stavu. V hledáčku pozornosti od začátku nebyla rovnováha. A my časem zjišťujeme, že bezcílné toulání se životem a sbírání zážitku za zážitkem a stejně tak neustálé projektování se do budoucnosti a žití pro ni, ani jednonení cestou ke štěstí.

Lidem doporučuju v první řadě začít dělat věci vědomě. Často ty věci dokážeme cítit dřív, než dojdou do nějakých negativních důsledků. Být si během “všedních dní” vědomí těch malých věcí.

Pomáhá mi ranní meditace. Díky ní jsem potom přes den více vědomá toho, co si chci a nechci do života vybírat (a tím přirozeně směřuju k rovnováze).

A taky mi pomáhá sepisovat si denně věci, za které jsem v životě vděčná. Díky tomu si začnu být více vědoma toho, co všechno v životě mám, chci mít a chci o to pečovat aby to tam zůstalo.

A když cítím, že se mi v životě něco nějak víc zadrhává, cítím se “nějak divně” a nevím proč, podívám se na to s někým, kdo mi může dát zrcadlo a nezávislý pohled. Musí to ale být člověk, s jehož hodnotami souzním. Kdo má svůj svět v pořádku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.